Záhady světla

Píše se rok 1300 a v renesanční Florencii se pětatřicetiletý básník Dante Alighieri chystá odevzdat insignie městského priora, jelikož v tomto úřadu co nevidět skončí. Zbývá mu již doslova několik hodin, když je náhle povolán k řece Arno, v jejíchž bažinách uvízla galéra, která připlula neznámo odkud. Dante loď prozkoumá a na palubě a v podpalubí objeví na sto mrtvých lidských těl a mezi nimi neznámý rozbitý přístroj. Ten se potom stává ústředním bodem děje a příčinou dalších násilných úmrtí. Vzápětí je zavražděn Guido Bigarelli, architekt císaře Federika II. (jinak též Fridricha II. z dynastie Štaufů), který je již padesát let mrtev (1194–1250). Bigarelli kdysi na Federikův příkaz postavil za městem tajemný hrad Castel del Monte, a Dante se postupně dozvídá, jak jeho podivná, osmiúhelníková architektura souvisí s přístrojem nalezeným na galéře. Pátrá, vyšetřuje, vyptává se svědků dávných časů a zjišťuje, že přístroj nejspíš představuje bájný císařův poklad; nejsou jím tedy hromady zlata a diamantů, jak se dosud soudilo, nýbrž tajuplný mechanizmus, kterým lze podle počáteční informace „měřit hvězdy“, podle dalších pak „měřit světlo“. Řečeno jinak: pomocí přístroje je možno světlo soustředit a měřit jeho rychlost, podobně jako dnešním laserem. Na cestě za poznáním pravdy Danta Alighieriho pronásleduje kdosi neznámý, někdo, kdo chce pokračovat v díle Federika II. a dotáhnout jeho započatý objev do konce – aby jej zneužil ve svůj prospěch. Jeho rukou zahyne několik dalších lidí, kteří se rovněž věnují pátrání, a ve vyvrcholení děje je málem zavražděn i sám Dante. Nakonec Dante vraha odhalí, avšak tento triumf mu nepřináší pocit vítězství, nýbrž trpkost z poznání, jak vrtkavé jsou lidské osudy.